úterý 19. září 2017

Botswana


Ještě v den příletu jsme se přesunuli z Joburgu do Gaborone, hlavního města Botswany. Cesta to byla vyčerpávající, většina proběhla za tmy, protože se stmívalo o půl šesté a po dlouhém letu jsme byli už předem pomačkaní. Přechod hranic otestoval naši výdrž, dvakrát nám šacovali auto, pas jsme ukazovali tak desetkrát a perlička byla, že nás donutili proclít foťák a počítač.



Botswana je stát velký jako 7 a půl Czechií. Ekonomicky je na tom docela dobře díky těžbě diamantů. Víc než polovinu území zabírá poušť Kalahari, střed země solná poušť Makgadikgadi a přes severozápadní roh se roztéká řeka Okavango, aby tu zanikla v největší vnitrozemské deltě. Zemi protíná asi pět hlavních asfaltových silnic, které jsou krom jednoho důležitého úseku (k deltě Okavango) dobře udržované a k turistickým destinacím se tak pohodlně dopravíte. Pokud si ale Botswanu chcete opravdu vychutnat, čtyřkolka je bezpodmínečně nutná. O tom jsme se přesvědčili hned druhý den cesty v rezervaci Khama Rhino Sanctuary.

Je to relativně malá záchranná stanice, kde trvale žije na 40 bílých i černých nosorožců i ostatních afrických zvířat. Vstupné není nejnižší (2 osoby + auto nás vyšlo na 230 botswanských pul na den) plus jako v každém parku se vyplatí zařídit si zde ubytování. Nám už se místo sehnat nepodařilo, spali jsme o 170 km dál na sever v moc pěkném kempu. Všechny africké parky otvírají brány s východem slunce a zavírají se západem. Je potřeba dostat se buď z parku pryč nebo do kempu před zavíračkou, jinak vás pokuta a pranýř neminou. My k parku dojeli kolem druhé hodiny, což nám dávalo dost času na průjezd celého areálu. Varování, že vjezd je s vlastním vozidlem možný pouze, pokud je to 4WD (náhon na všechny čtyři kola), jsme ignorovali a nadšeně vjeli do hluboké písečné koleje, což byla cesta. K prvnímu napajedlu je to od brány směšných 3,5 km a Tom už od začátku nadával, že tu utopíme auto. Ujeli jsme 3 kilometry a opravdu auto utopili. Písek tu byl tak sypký a kolej tak hluboká, že se Nissan zahrabal a odmítl se pohnout. Další půl hodiny jsme strávili tlačením, odhrabáváním kol a čumáku auta zaraženého v písku, podléváním a podkládáním kol kamínky a klacíky. Sem tam jsem se ohlédla, jestli se mi za zády nechystá nasupený nosorožec zarazit roh tam, kam i doktora pouštím s nechutí. Pohli jsme se o dva metry a auto definitivně zahrabali.
Kupodivu jsem to byla já, kdo nepropadal panice a zavolala jsem na recepci parku, protože za celou dobu vyprošťovací akce jsme neviděli živou duši. Z recepce mi nadiktovali další telefonní čísto a z toho jsem dostala znuděný pokyn, že nás zkusí najít. Přinutila jsem Toma sednout do auta pokrytého prachem a pískem a uklidnit se. Po deseti minutách přijel obrovský teréňák a v něm mladý usměvavý běloch ze Zimbabwe a prý jestli nechceme pomoct. Zatímco my jsme neschopně stáli a koukali, vytáhl nás na pevnou zem. Když nám pak ukázal k místu našeho ztroskotání a zavelel k druhému pokusu, Tom se začal ošívat a tak se s námi rozloučil důležitou radou „It´s a rental, don´t be gentle“ a odjel směr napajedlo. Jestli se nás hlídka z parku opravdu vydala hledat, to už nikdy nezjistíme, protože jsme otočili auto směr brána a za hlasitého modlení a plynu sešláplého na podlahu odjeli co nejrychleji pryč.
A tak dostalo naše v ten den proklínané auto jméno Trosečník, zkráceně Trosík.
Teď už jsme chytřejší a příště bychom si zaplatili game drive od parku. 

 termití hora u silnice, Trosík

Přejezd od Khama Rhino Sanctuary do Maunu je nudně jednotvárný, stejně jako všechny ostatní přejezdy v Botswaně. Volant rovně a pozor na stáda dobytka, která skáčou pod kola s jistotou vlastní indickým posvátným kravám. Pokud se chcete trochu rozptýlit, doporučujeme zkusit si zajet pro benzin do městečka Orapa, které leží v zóně diamantového dolu a černoch se samopalem u brány vás slušně pošle na benzinku o 200 km dál. Zábavný je i dvacetikilometrový úsek od křižovatky A3 Motopi směr na Maun, kde to vypadá, že vojenské cvičení shazovalo na silnici bomby. Zoufalstvím se vám chce plakat, když už podesáté sjíždíte do škarpy abyste objeli díru v asfaltu, do které by se schovala Fabie i se zapřaženým vozíkem. Cestování po Botswaně má ještě jeden prvek překvapení, a to policejní check pointy. Opakují se zhruba po padesáti kilometrech a nikdy nevíte, co vás čeká. Často vás nechají bez kontroly projet, někdy se podívají na řidičák, zeptají se, odkud a kam jedete. A pokud je to veterinární kontrola, projedete se louží špíny, která před měsícem obsahovala i desinfekci a ještě vás donutí vystoupit a podupat čvachtavou rohožku.

Poušť Kalahari, jedna z menších děr na A3

Maun je jedno z velkých Botswanských měst a je to výchozí bod pro cesty do Okavanga. Jsou tu obchoďáky a pár fast foodů a my zde nakupujeme zásoby na další dva dny, které strávíme mezi divokou zvěří. Přes náš kemp Old Bridge Backpackers máme zařízený dvoudenní výlet “Mokoro“, a to levnější verzi s vlastním jídlem a stanem. Na výchozí bod nás dovezou od kempu motorovým člunem a hodinová cesta se mi moc líbí, vidíme spousty vodních ptáků, dva sloní samce a přejedeme čumák neopatrnému krokodýlovi. Ze člunu nás vyloží na písečné pláži, kde se už nahromadilo přes padesát dalších turistů a začíná losovačka. Ukazuje se, že self-catered verze výletu je mezi průvodci dost neoblíbená, protože nás nikdo nechce a stojíme tam jako trubky mezi posledními, jen si hlídáme dvě utržená plastová sedátka od židlí (jistí kolegové si je nehlídali, někdo jim je čórl a už měli na problém zaděláno). Ono je to pochopitelné, u výletu s „plnou penzí“ na průvodce vždy zbydou nedojedky po turistech a průvodci se pomějou. Zatímco na self-catered výlet jezdí jen největší socky (jako my) a ti si vezmou jen jídlo pro sebe (jako my) a chudák průvodce pak jen zamáčkne slinu (jako ten náš). Navíc si ještě musí sám nasbírat šouší na oheň, protože neznalí hlupáci (jako my) odmítnou svou přidělenou hromádku dřeva. Na co, když s sebou nemáme nic na vaření. A teď zpět k sedátkům: co turista, to jedno sedátko. Mokoro je název tradiční loďky, která se dřív dlabala z jednoho kmene stromu. Teď se používají laminátky, protože kdo by se s tím dlabal. Do každé mokoro loďky se posadí dva turisti na utržené sedátko předem pečlivě umístěné průvodcem. Průvodce si pak stoupne na záď loďky a dlouhým dřevěným bidlem posouvá plavidlo skrz rákosem zarostlou řeku. Romantika, já vím, ale když se těšíte na výhledy po řece, dvě hodiny pozorování rákosu vás moc nenaplní.

Náš průvodce Willy a detail sedátek určených výhradně pro turisty
 Všechny skupinky se došťouchají na veliký ostrov, na jehož břehu je prý 15 kempovacích míst, každé tak pro tři, čtyři stany. Nebudou od sebe dál, než 150 metrů, ale když jste na svém místečku, skrz stromy a keře nikoho dalšího nevidíte. Náš průvodce Willy, který k nám byl nakonec násilně přistrčen, nám dává instrukce, že rozhodně nemáme nikam chodit a že za čtyři hodiny půjdeme na večerní procházku. Venku je přes 30 stupňů, tak se válení ve stanu nijak nebráníme. Pozoruju ptáčky a obrovské sloní bobky, které leží metr od našeho stanu.

Rozeznat, kde končí pevnina a začíná řeka, je možné jen pár kroků od vody

Večerní procházka se velmi vydařila, nejprve jsme se naučili, a prakticky vyzkoušeli, jak zahnat stádo slonů, které se přiblíží příliš blízko kempu (zatleskáte). Pak jsme se procházeli savanou a viděli další tři rodiny slonů. Na zpáteční cestě, když už zapadalo slunce, jsme potkali druhou turistickou skupinku, dva indy se dvěma průvodci a vraceli jsme se společně. To nám ale jedna ze sloních rodin, které jsme viděli před chvílí, zastoupila naši stezku a spokojeně večeřela. Víte, co máte dělat, když vám cestu zablokuje skupina slonů? Ne, tentokrát jsme netleskali. Museli jsme počkat, až se sloni uráčí poodejít pryč. Pak až jsme se mohli za šera vrátit k loďce a za úplné tmy dojet do kempiště. Willy nám pak při rozdělávání ohníčku s jistou výčitkou v hlase sdělil, že oheď je v noci velmi důležitý, protože chrání před nebezpečnými zvířaty. Udobřili jsme si ho sýrem a toustovým chlebem, kterého ujedl půl balíku a dal nám noční bezpečnostní školení. To zahájil úvodem, jako kdyby mluvil k plnému sálu a ne dvoum lidem. Pokud to není opravdu nutné, nemáme vylízat ze stanu. Pokud to nutné je, tak jen ve dvou a nejprve posvítit do keřů, jestli se v nich nelesknou oči. Když tam oči jsou, je lepší to ještě chvíli udržet a počkat, dokud oči neodejdou. A když uslyšíme cokoli v okolí stanu, zůstat bez zbytečného hluku uvnitř.
Když je slon příliš blízko a víš o tom, zatleskej!
Západ slunce na Okavangu
No nespalo se mi dobře. Co chvíli jsem vytahovala špunty z uší a kontrolovala, jestli kolem nevyjí hyeny. Nad ránem se z dálky ozývalo hluboké chrochrání doprovázené škodolibým pochechtáváním a zdálo se mi, že se pomalu přibližuje. To už se mi začínalo chtít na záchod, ale moje vůle byla dostatečně silná a vydržela jsem do půl šesté, kdy se začalo rozednívat. Willy mi pak řekl, že chrochtání se smíchem byl hroch a že byl na kilometry daleko. Já mu po nabytých zkušenostech z dalších parků nevěřím, určitě nebyl dál, než 500 metrů.
O půl sedmé ráno jsme najezení a Willy ve svých kraťáskách se rozmrazuje u narychlo zapáleného ohýnku. Přes den je tu sice pětatřicet stupňů, v noci ale padají teploty pod deset. Hupsneme na svá sedátka v loďce a jedeme na místo včerejší procházky. Slona tentokrát nevidíme žádného, za to potkáme velké skupiny ostatních turistů a společně se vydáváme za žirafami, které jsou vidět na horizontu. Cestou mineme stádo pakoňů a za žirafami je pak i skupina zeber. Chodíme po ostrově čtyři hodiny a na zpáteční cestě se už slušně vaříme. Po odpočinku ve stanu už jen sbalíme a o půl druhé se všechny skupinky zvednou z tábořišť a hromadně se vrátí na místo výjezdu. I když byl Willy dost divný, pěší výlety po savaně se mu vydařili a tak mu dáváme stovku bakšiš. Cesta motorovým člunem zpět do kempu se tentokrát strašně táhne, a to díky staršímu inďákovi s manželkou, kteří chtělí zastavovat u každého ptáka na řece, i když jsme u toho samého zastavovali už desetkrát.

Dvoudenní Mokoro trip, verze s vlastním jídlem a spaním- 1000 pul/os. Jo, tohle fakt stálo za to, moct být uprostřed divočiny mezi zvířaty, jen tak pěšky, je úžasný zážitek. Kruger NP nabízí také safari walks, ale myslím si, že to bude oproti Okavangu jen slabý odvar.

stádo pakoňů
pěší safari


Přesun mezi Maunem a Kasane se dá autem provést dvěma způsoby- zajímavým a pomalým, nebo nudným a rychlým. Pro první možnost musíte mít čtyřkolku, několik dní času a zařízené ubytování v NP Savuti. A když to všechno máte, bude to podle všeho úžasný zážitek. Druhá a mnohem častější cesta je profrčet na východ mezi pánvemi Makgadikgadi a Nxai a pak ostře vlevo na sever. Jestli máte aspoň tu čtyřkolku, stavte se na pár hodin do parku Nxai, mají tam v dostupné vzdálenosti baobaby a spoustu zvířátek. Nám se úsek mezi pánvemi líbil ze všech Botswanských přejezdů nejvíc, protože nám pod auto skákali postupně zebry, pštrosi, prasátka wartogové, žirafy i všechny druhy antilop včetně krásných oryxů. Naopak na severní silnici A33 se projíždí něčím, co by se poeticky dalo nazvat sýpkou Botswany. Na dvacet kilometrů vystřídájí nekonečnou buš nekonečné lány zoraných polí.
žirafy jsou na hledání příjemné (narozdíl od lvů a leprdů)
přímorožec/ oryx/ gemsbok
Kasane je asi nejturističtější město Botswany, protože je to základna pro výlety na Viktoriiny vodopády, výjezdy do NP Chobe a hlavně leží u hranic s Namibií, Zambií a Zimbabwe. Najdete tu dokonce i KFC.
rybáři a hroch v řece Chobe
My jsme si do NP Chobe zaskočili dvakrát v jeden den. Nejprve brzy ráno na auto-safari a večer pro změnu loďo-safari. Malá část parku odříznutá od zbytku rezervace z jihu hlavní silnicí na Namibijské hranice, je totiž ze severu ohraničená velkou řekou Chobe. Ta zajišťuje dostatek vody pro zvěř i během období sucha, dále pak turistům dost příleřitostí zvířata vidět. Oba výlety jsme zařizovali přes náš skvělý kemp Big 5 Chobe Lodge (kde jsme přímo z recepce pozorovali hrochy v řece a slony hned za plotem), se čtyřkolkou si ale můžete projet park sami. Já byla vystrašená po neúspěchu u nosorožců a to bylo dobře, protože Chobe je také hlavně o pískových cestách. Na ranní safari se vyráželo za tmy a do parku jsme dojeli s prvními paprsky slunce. Nezmrzli jsme díky nachystaným tlustým dekám, ale ne všichni organizátoři výletů jsou natolik duchapřítomní, proto se dobře oblečte. Hned jako první zvíře vidíme u řeky dva mladé lvi. Všechna auta se perou o nejlepší místa a tak uvízneme v koloně dvaceti teréňáků na dobrou půl hodinu. Máme ale štěstí, lvi pozornost turistů přestává bavit, rozhodnou se odejít do houštin a cestu přechází tak dvě auta od nás. Říkáme si, co by se teď stalo, kdyby se lvi rozhodli nasnídat a z otevřených aut si vybrali jednoho turistu. Naštěstí se jim ale snídat nechce a když zmizí z dohledu, rozpustí se i zácpa. Vidíme rodinu hrochů, v dálce za řekou se pasou buvoli a zastavujeme uprostřed stáda antilop impal. Při pauze na kafe můžeme vystoupit z auta a jít občůrat keříky, jen nemáme po sobě nechávat toaleťák. Leží tu i lebka kudu, tak donutím Toma se s ní vyfotit. Při návratu ještě zajedeme ke skupince starých zeber, impal a jedoho žirafáka, blízko cesty máme dva orly a přes cestu nám přejde velmi vzácná sable antelope (antilopa vraná, tu vidíme poprvé a naposledy).

turistické safari auto nebo též pojízdný bufet pro lvy




sable antelope
Večerní plavba lodí je také krásná, na ostrovech v řece se zdržují skupiny slonů, antilop a stohlavá stáda buffalů, kterým jsou lodě úplně fuk a my tak můžeme zastavit těsně u břehu a mít slony na dosah chobotu. Zastavujeme i blízko krokodýlů, kteří se nahřívají v odpoledním slunci a také u dvou hroších samců. Na druhém břehu žirafák vtipně roztahuje nohy, aby se mohl napít a dva sloni bojují o teritorium (nebo o srdce krásné slonice). Vracíme se při zvláštním růžovofialovém západu slunce.
Po návratu do kempu na mě čeká na záchodě vedle toaleťáku opravdu škaredý pavouk a já poprvé zjišťuji, že jsem se vdala špatně. Volám manžela, jestli by pavouka nemohl vyprovodit ze dveří. Tom příjde, bezradně na pavouka kouká, prohlásí, že neví, jak ho vyhodit a že to určitě zvládnu a odchází pryč. Pavouk se později někam odstěhoval, ale já od teď vstupuji do koupelny plíživým krokem růžového pantera a držím se od zdí co nejdál to jde (v prostoru metr krát metr a půl to není nic lehkého).

slon si utrhne chumáč trávy a pak ho nadšemě deset vteřin máchá ve vodě
african fish eagle (orel jasnohlasý, ehm)
buffalo

tohle prostě CHCETE mít v koupelně!
Kam bysme ještě zajeli, kdybysme měli čas a čtyřkolku:
- Nxai NP
- Makgadikgadi pan, uprostřed ní je ostrov s kempem mezi baobaby, ale cesta je průjezdná jen tak tak. Pánev také projížděli v Top Gearovském speciálu Botswana 2007
- Savuti NP od jihu na sever nebo opačně


Více fotek z Botswany zde

Žádné komentáře:

Okomentovat