Blíží se konec naší svatební cesty a zároveň i její vrchol.
Jestli jsme si mysleli, že jsme si z Etoshy přivezli neopakovatelné
zážitky, Kruger je měl ještě trumfnout. V Cape Townu jsem si koupila
hříšně drahou a hříšně krásnou knihu Kruger Self Drive a během nekonečných
přejezdů ji stihla desetkrát pročíst tam i zpět, takže se teď skromně považuji
za teoretického znalce všech silnic v národním parku. My ale všechny
silnice projet nemohli, protože jsme v parku spali jen čtyři noci. A proto
jsem tak intenzivně studovala, abych vybrala ty cesty, kde jsou srážky se lvy a
levharty zaručené.
Kruger je nejstarší národní park v Africe, byl založený
roku 1902 a má rozlohu necelých 20 000 km2, což se nemusí zdát
moc, ale díky tvaru parku má na délku 400 km. Porost je tu bohatší než v Etoshe
a řeky slibují vodní ptactvo a hrochy. Pro luxusnější cestovatele jsou ke
Krugeru ze západu přilepené soukromé parky s přepychovými rezorty.
Park jsme projížděli celý od jihu k severu, což jde
docela dobře, protože kromě nejjižnějšího území má park tvar dlouhé nudle
s jednou hlavní asfaltovou cestou. Krom jiných, zřejmých výhod má asfaltka
tu vlastnost, že nepráší. Prachu jsme si za celé africké putování užili tolik,
že ho budem z kufrů vyklepávat ještě na Nový rok. I tak jsme ale pár
vedlejších cest zařadili, protože projížděli oblastmi s častým výskytem
velké pětky.
Ze své chytré knihy a pak následně i přímo na místě jsme
zjistili pár základních faktů:
- nosorožci žijí jen na jihu po kemp Satara
- úplný sever parku je na zvířata chudý, ale neznamená to, že
nemůžete mít štěstí na zvláštní setkání
- gepardy můžete vidět podél hlavní silnice H6,H7 východně i
západně od Satary
- nejvyšší koncentrace lvů je mezi Skukuzou a Lower Sabie a také
v oblasti Satary a měli byste velkou smůlu, kdybyste tam žádného neviděli
- levharti jsou potvory tečkovaný a i když jich je
v parku víc než lvů, vidět nějakého je velké štěstí. Přes den spí na
stromech, ale kdo ví, kolik lvů jsem přehlídla jen tím, že jsem celé dny
pohledem luxovala prázdné stromy
Pro vjezd jsme zvolili vzdálenější bránu Crocodile River
Bridge, protože v řece žije spoustu hrochů a hrochy my máme rádi. Už u
mostu před bránou jich bylo spoustu a vystrkovali na nás své nosní dírky. Po
hodince cesty po vedlejší silnici S25 vidím nosorožce a o dvěstě metrů dál
další dva hned vedle silnice. Chystají
se zrovna na siestu ve stínu a hned si lehají. U napajedla se skrýší Gardenia
hide vidíme mezi stromy rodinu slonů a
tak hbitě opouštíme auto a jdeme se kochat pořádnou sloní
koupačkou. Nejzábavnější je malé slůně, které se v bahně rochní i proto, že mu
asi nejde vstát. Na lavičce vedle nás sedí pán a paní s obrovskými teleobjektivy,
kteří jsou zkušení safari pozorovatelé a říkají nám, že o kus dál ležel na
stromě levhart. Dovedou nás na místo, ale levhart už slezl pod strom. Na S23
vidíme v korytě vyschlé řeky Biyamiti nosorožčici s mládětem. Máme
dobrý čas a tak se hlásíme na večerní organizovanou projížďku od kempu Skukuza.
Jede se v náklaďáku, který je správně vysoký, takže je z něj dobře
vidět. Po chvíli cesty můžeme pozorovat, jak se lvice se lvem plíží nejprve za
stádem impal a pak jak rozeženou skupinu buffalů. Do noční projížďky jsme
vkládali všechny naděje na spatření levharta, neměli jsme ale štěstí a musel
nám stačit párek hyen a jezevec. Mimochem hyeny jsou známé jako pojídači mršin, v Krugeru ale vypozorovali, že víc než polovinu svého jídla si uloví samy.
Dostali jsme tip, že v okolí kempu Lower Sabie jsou každé
ráno a večer vidět podél řeky lvi. Prodlužeme si tedy cestu a ráno projíždíme
celou H4-1. Pomalu se blížíme k Lower Sabie, když Tom najednou zastavuje a
ukazuje na lvici, která se vynořila z keřů u řeky. Za ní vychází dvě
lvíčata a my máme strašnou radost z Tomova nálezu. Ale za lvíčaty přichází
další lvice a další lvíčátka, až je na písku pod námi dobrých dvacet lvů! Kolem
nás zastavují auta a se sebelibým úsměvem můžeme zkonstatovat, že jsme
způsobili pořádnou dopravní zácpu a zároveň máme nejlepší výhled. Celá skupina se
postupně přesune na kameny a po patnácti minutách přecházení a vyhřívání se
vydají přebrodit řeku. Některým lvíčatům se do vody nechce a skáčou dobré
placáky. Jako poslední zůstane na našem břehu bojácné lvíče, které zoufale
mňouká a neví, jak se přes řeku dostat. Napjatě čekám, jak drama dopadne,
protože kromě jedné lvice už všichni ostatní odešli rákosím pryč. Má to ale
šťastný konec, lvíčátko si cestu na druhý břeh najde a my můžeme spokojeně
popojet k přehradě Sunset Dam a při chrochtání hrochů si dát snídani.
Za Lower Sabie jedeme na sever po H10 a za křovím vidíme
spát tři nosorožce. Z hlavní silnice sjedeme na S129 a S128, ale ze
slibovaných napajedel nezůstalo žádné. Zato potkáváme jedno, které v mapě zaznačené
není a koupe se tu velký sloní samec a opodál postává pár žiraf a zeber. Když
slon odchází, odjíždíme s ním a pozorujeme, jak ze spánku vyrušil dva
staré lvy. Všichni se rozmrzele poměřují, ale slon je radši obejde a lvi se
vrací do stínu pod keř.
V půlce H1-3 je odbočka k baobabům a jen kousek
pod Satarou odbočujeme na S126, která má zvěří a šelmami oplývat. My
nepotkáváme skoro nic. Kousek od H7 u napajedla Girivana sledujeme zápasy impal a
na hlavní silnici u Tsemani Dam velké rodiny koupajících se slonů. Okolí Satary je
nejlepší místo na světě pro pozorování šelem a tak poslední hodinu a půl před
zavřením bran kempu jedeme na H6. A máme velké štěstí, u silnice stojí auta a jednoho nám radí, kde leží dvojce gepardů. Vydržíme u nich pěkně dlouho, protože
opodál prochází stádečko pakoňů a gepardi se plíží a připravují k lovu.
Nám bohužel ale vypršel čas a musíme uhánět zpět do kempu, takže jestli k akci
nakonec došlo, nevíme.
Ráno se na místo jedeme podívat, ale nejsou tu ani gepardi,
ani žádná mršina. Zato na protější straně stojí auta a v trávě leží dvě
lvice a o třista metrů dál tři lvi. Jsou ale docela daleko a čouhá
z nich jen sem tam ucho. Zpátky se vracíme po S100, další vyhlášené šelmí silnici, ale
potkáváme jen slony, zebry a rodinu paviánů. Na hlavní H1-4 deset minut cesty
od Satary leží blízko silnice v křoví dva lvi. Dlouho čekáme, jestli se
nezvednou, ale válejí se odhodlaně a tak po půl hodině pokračujeme na sever. Po
obědě na piknikovém místě potkáváme odbočku na novou silnici, která není v mapách.
U krajnice stojí auto a jeho posádka nám sděluje, že je tam dost zvířat a když
budeme dobře hledat, najdeme v křoví lvy. Několik kilometrů tak pozorně
hledím do žlutého šouší v dáli, až uvidím pod keřem něco jako uši a zavelím
zastavit. Chci říct Tomovi, ať zacouvá, ale to si všimnu, že hned vedle mě leží
lvice a probodává mě pohledem. To byla jediná chvíle v parku, kdy jsem nevěděla, jestli
stáhnout okýnko. Nakonec jsem si dovolila deseticentimetrovou mezeru na objektiv
a ve zkroucené pozici se zadkem na palubní desce jsem se zatajeným dechem
fotila. Lvice těžce dýchala od vedra, pak asi něco zahlídla, zvedla se a utíkala
dozadu do míst, kde jsem před pár minutami viděla čouhat uši. Byly tu už tři
další auta a silnička byla uzoučká, než se nám podařilo zacouvat, vyběhla z křoví
pětice lvíčat s maminama a táta lev zvedl ze stínu hlavu. Počkali jsme si,
až se celá rodinka vrátila zpátky do úkrytu a pak spokojeně pozorování
ukončili. Před kempem Letaba přechází velká rodina opic a v restauraci se
chladíme milkshakem a dobíjím foťák. Před západem slunce ještě zajedeme do
skrýše nad řekou, kde se koupou hroši a na hlavní cestě u kempu se tvoří zácpy
kvůli orlovi. Dobrou hodinu pak strávíme ve sloním muzeu, které je poutavě a
zajímavě udělané, dozvěděli jsme se například, že slonům se za celý život
vymění 6 sad zubů a až se jim obrousí ta poslední, umírají na vyhladovění.
Čtvrtý den nás čekal nejdelší přejezd a tak jsme neplánovali
moc odboček a drželi se přímého směru do Punda Maria. I tak mě ranní cesta
bavila, viděli jsme rodinu prasátek warthogů, nové antilopy tsessebe a stohlavá
stáda buffalů. V pěkném kempu Mopani jsme si prošli krátký trail podél jezera.
Před kempem Sigwedre stojí několik aut a všichni si fotí slona s obrovskými
kly, říká se jim Big Tusk a při včerejší návštěvě muzea jsme viděli lebky těch už
mrtvých nejslavnějších a také fotografie a popisy současných živých rekordmanů.
Čeká nás ještě jedna novinková antilopa- nyala, která mě ze začátku mate tím,
že samice má jinou barvu než samec. Vedlejší cesta S56 je zábavná, je tu stín a
tak se nám kolem auta neustále pletou antilopy, žirafy a sloni a ke konci cesty
uvidím ve vyschlé řece pospávat tři lvice, jedna z nich je velmi stará a
hubená a má ukouslou štětičku na ocase. Do Punda Maria přijíždíme před čtvrtou
a mezi bandou drzých opic vaříme těstoviny. Jeden pán si nechal v autě stažené
okýnko a šikovný opičák už mu ho rabuje. Než byl vyhnán, stihl si ukradnout
pytlík brambůrek, vyskákal na střechu a s kamarády už ochutnává. Před
zavíračkou stíháme pár kilometrů po okruhu kolem kempu se slony, žirafami, kudu,
pidiantilopkou a těsně před bránou kempu pár prasátek. Punda Maria má pěkné
napajedlo s vyvýšenou pozorovatelnou a jen co se setmí, přichází k němu
skupina slonů a občerstvuje se.
I když jsem poslední dva dny prohledávala všechny větve stromů,
neviděli jsme jediného levharta. Vidět gepardy je sice mnohem větší vzácnost,
ale mrzí nás, že domů odjedeme bez kompletní velké pětky. Uklidňujeme se
navzájem, že levharti jsou něco jako jednorožci, že ty potvory stejně
neexistují a rangeři si je vymysleli jako chyták na turisty. (Zoologická vsuvka-
prakticky všude se této kočce říká leopard a i v češtině je možné používat
tento termín. I když se tu většinou držím anglické terminologie, leopard se vyslovuje leprd a člověk má pak potřebu zkracovat
i geprda. Tak se radši držím správnějšího levharta.)
Pátý den opouštíme Kruger a musíme přejet do Pretorie.
Vymýšlím, jestli stihneme objet i úplný sever parku, se zvířaty už to tu ale
není tak slavné jako na jihu a tak se rozhodneme objet jen dvacetikilometrový
okruh kolem kempu a Kruger opustit. U prvního napajedla stojí dvě auta, my ale
nic nevidíme. Stejně mi to nedá a zeptám se pána s dělem místo objektivu,
jestli něco vidí. Jak velká je naše radost, když nám řekne, že za termitištěm
sedí levhart! A opravdu, plíží se pomalu k vodě, sedne si na bobek a deset minut pije. Jsme nejšťastnější.
A tak se s námi národní park Kruger rozloučil tou
nejkrásnější tečkou a také trochu ve stylu drsného afrického humoru. A tento
článek se nemusí jmenovat Čekání na levharta Godota.
Ještě větší spousta fotek na rajčeti.
Ještě větší spousta fotek na rajčeti.
Žádné komentáře:
Okomentovat