No opravdu, mají to napsané na transparentech na hranicích. Kdo
z vás slyšel o Lesothu? (Pozor, anglicky se to čte Lizůtů, jinak vám nikdo
nebude rozumět.) Zvláštní stát uprostřed JAR má nejnižší nadmořskou výšku 1400
m.n.m. a nejvyšší hora má necelých 3500 metrů, rozloha je 30 tisíc kilometrů
čtverečních a žijí tu necelé 2 miliony obyvatel. Je to jeden z nejchudších států
na světě.
Původně jsme v Lesothu měli spát čtyři noci a jeden den jsme měli vyhrazený pro výšlap na nejvyšší horu země a zároveň "nejvýšší horu Afriky jižně od Kilimanžára". Ale v průvodci Lonely Planet jsem se dočetla, že v hlavním městě Maseru je vysoká kriminalita a v horských vesnicích zase děti rádi hážou kameny po autech. A zprávy ze všech možných zdrojů, že místní policisté turistům obzvláště zavařují, můj strach dovršil a já tam strašně nechtěla jet. Už při opouštění Namibie jsem naťukávala téma, že co kdybysme Lesotho jen rychle projeli a o to víc času mohli strávit v Krugeru. Moje fňukání ale nebylo vyslyšeno a jedním dlouhým sedmsetpadesátikilometrovým přejezdem jsme se o půl šesté odpoledne blížili k hlavnímu přejezdu do země u Maseru. Při představě, že v sedum bych mohla lehnout do postele, jsem se trochu uklidnila. Jenže nám nedošel drobný fakt- je pátek večer a polovina obyvatel Maseru pracuje přes týden v JAR a chtějí se na víkend vrátit domů.
Fronta
aut na hranicích byla dlouhá patnáctset metrů a co chvíli nás předjížděla dodávka hromadné
dopravy plná dalších Lesothanů. To mě zoufalství přepadlo už úplně a různě jsem
kvílela, zdychala a pobrekávala. Docela se divím, že mě Tom něčím nepraštil. Po
hodině ve frontě, kdy se setmělo a my se skoro nepohli, jsem už
akutně potřebovala čůrat. Rezignovaně jsem odešla z auta vstříc domkům
vedle silnice a čekala, který z místních vrahů mě dostane. Milí lidé mě navedli k budově veřených
záchodků bez osvětlení a já ani neměla telefon, abych si posvítila na mísu.
Zbývalo mi jen doufat, že si nepočůrám boty. Po úspěšné akci jsem vzdychala o
trochu míň, i tak nám trvalo další hodinu dostat se do prostoru celnice. Rázem
jsme ožili, vzali pasy a násedovali davy Lesothanů k pasové kontrole. Tam
nás čekala ledová sprcha v podobě tříset lidí ve frontě na razítko. Hodina
a půl mrznutí a dostáváme se k jedinému otevřenému okýnku s celníkem.
Odevzdaně zamíříme k autu a připravujeme se, že to samé nás čeká i na
druhé straně hranic. Zde ale kupodivu fronta není a i když Lesothští
celníci pět mnut prohlížejí Tomův pas, dostáváme razítko a můžeme jet hledat hotel. Zajímavé
na tom je, že orazítkované pasy nám ani na Jihoafrické, ani na Lesothské straně
nikdo nekontroloval, takže kdybysme celnice jen prošli, dostamene se do Lesotha
nepozorováni a za pár minut.
Ráno jsem pořád naštvaná, protože za tu strašnou frontu může,
jak jinak, můj manžel.
Přejíždíme do centra země, které tvoří horské náhorní
plošiny a nečekaně jedeme celou cestu po asfaltu. Míjíme desetkrát víc jezdců
na oslech než aut a dostáváme se nad dva a půl tisíce metrů nad mořem. Jediný
offroad nás čeká při sjezdu do ubytování a o tom si zas nejsem jistá, jestli ho
druhý den ráno vyjedem. Ubytování se snažil Tom zarezervovat, ale protože po
něm chtěli doslova všechna čísla na platební kartě, rázně jsem mu řekla, ať na
to zapomene. Zkušíme to tedy na místě a trochu se divím, že majitelka ubytování
je běloška. Místo na kempování mají volné, tak ho bereme, parkujeme auto na
plácku u řeky a vaříme si hot dogy. Jsme ve vesnici Semonkong a kousek odtud je
největší turistické lákadlo země, dvěstě metrů vysoký vodopád Maletsunyane.
Protože je to z kempu jen pár kilometrů a ztratit se tu moc nedá, velím, že se
půjdeme projít. Po ranní zimě vylezlo horské slunce a chůze dokopce nás slušně
zahřívá, máme tak za chvíli plné ruce bund a mikin. Míjíme pasoucí se krávy a koně
a spoustu místních vesničanů s osly, kteří putují oběma směry s barely
na vodu a pytly mouky. Všechno okolo je žluté a seschlé a společně s modrou
oblohou, hliněnými domečky a růžově rozkvetlými třešněmi to vytváří
surrealistický obraz. Cestu k vodopádu se rozhodneme zkrátit mimo stezku
přeš hřeben kopce. Tím se také zbavujeme tří děvčat na oslech, které po nás
něco hulákají. Na vyhlídce u vodopádu je několik turistů a zatímco se kocháme a
sluníme, příjdou za náma dva místní z Maseru a chtějí se vyfotit a
konverzovat. Na fotkách na googlu je vodopád
mohutnější a tráva okolo zelená, ale i v zimě je to krásný kousek, kaňon
kterým řeka pak pokračuje jakbysmet. Při návratu do kempu vidíme prudkou
stezku, která vede na dno k vodopádu a stoupají po ní dvě stařenky s roštím
na zádech. Zbytek dne se válíme a i když plánujeme, že na večeři půjdeme do
restaurace, nakonec se nám nechce vylízat ze zafuněného
auta a řešíme to chlebem.
Tahle noc byla nejkrutější z celé dovolené, pár hodin
před úsvitem rozehrívám klepajícího se Toma a vstáváme do drsných minus dvou
stupňů. Po nastartování auta nám vyfuněná voda zamrzá zevnitř na oknech a není nic
vidět, možná proto jsme ten kopec plný šutrů vyjeli. O třicet kilometrů dál
zastavujeme na oblíbené vyhlídce, svlékáme pět vrstev oblečení a snídáme.
230 km do Thaba-Tseka utíká příjemně a ani nám nedošel benzin.
Benzinek ve vnitrozemí totiž moc není. Tady tankujeme u cisterny plnou
nádrž a čeká nás sto kilometrů po štěrku. Ze začátku je cesta hodně díratá a
hrbolatá, po deseti kilometrech se ale zlepší a krom dvou krátkých závalů
pokračujeme svižně skrz hory a náhorní plošiny. Auta už tu nejezdí žádná,
potkáváme jen stáda dobytka a skupinky malých dětí, kteří na silnici zatloukají
díry. Máme hloupý nápad dát klukům bonbony, ale málem Tomovi utrhají ruce. Na
posledních dvaceti kilometrech se cesta začíná zase zhoršovat a já nadhodím, že
co kdyby bylo před námi místo, které neprojedem. Tom jen pokrčí rameny a
zabručí že bysme se teda museli vrátit.
Je už po poledni a máme hlad, zastavujeme
v opuštěných horách daleko od vesnic a vybalujeme vařič. Jen co začnu
tahat konzervy z kufru, z protějšího svahu se k nám s křikem
rozběhnou tři pastevci a tak rychle pokračujeme dál. Závaly od sesuvů půdy jsou
stále častější a my už kličkujeme mezi balvany dvacítkou. Za poslední vesnicí
ale přichází stoupání, které je zavalené celé a Tom začíná lehce mručet.
Chcípnutí auta maskujeme za čurpauzu a po kontrole terénu jde Tom opět odvážně
za volant. Poházené balvany střídají krátery a koryta vymletá přívalovými
dešti. Trosík hrabe, kvílí a chcípá. Tom každých deset metrů vystupuje a pěšky hledá
směr pro další úsek. Já už vidím, že tu rozbijeme auto a zhyneme tu zapomenutí
světem. Za průzkum trasy schovávám svůj opravdový důvod odchodu a to je zoufalý
pláč. Prosím Trosíka, aby si neulomil kolečko a zvládl to. Dva kilometry
skáčeme skoro hodinu, ale jsme na kopci! Tady potkáváme dva velké teréňáky a
jednu dodávku, kteří se do tankodromu opatrně spouští z druhé strany.
Sjezd do údolí už je dobrý, prudce zfrčíme k mostu přes řeku a vyškrábeme
se nahoru, kde už nás čeká asfalt. Naše auto s hanlivým jménem Trosík si
právě vysloužilo přejměnování na Krosíka.
Už i Tom uznává, že Lesothského dobrodružství a bolesti
hlavy z nadmořské výšky bylo dost, na ubytování tak domlouvám, že místo
rezervovaných dvou nocí vezmeme jen jednu. Nasypeme do sebe dvě konzervy fazolí
a Tom pak ještě sám jede padesát kilometrů na Sani Pass, který tvoří hranice s JAR.
Jede tak kolem nejvyšší hory Lesotha. Silnice
vede jen o 300 metrů níž, než je vrchol, a místních panoramat jsme si užili dosyta, tak nás zrušený výstup ani moc nemrzí.
Nejbližší hraniční přejezd je za městem Butha-Buthe a
nás čeká příjemná jízda po silnici A2 přes nejvyšší body naší cesty (dostáváme
se nad 3200 m.n.m) Kupodivu na jedné náhorní plošině v této výšce
potkáváme diamantový důl. A o pár kilometrů dál sjezdovku, částečně ještě
pokrytou sněhem. Čekalo nás ale ještě jedno Lesothské dobrodružství, při
sjezdu do nížin nás v jedné úzké zatáčce překvapil rozbitý kamion.
Blokoval přesně celý oblouk kromě jednoho metru šířky při vnějším okraji
zatáčky, za asfaltem pak byl metrový rigol vyskládaný kameny. Ale my se toho
nebojíme a za povzbuzování a navigace ostatních řidíčů Krosík zvládl i tuhle překážku.
Mysleli jsme si, že už nás Lesotho nemůže ničím překvapit,
ale celnice, do které přijedete autem a přímo z okýnka podáte pas
celníkovi a aniž byste museli vystoupit a běhat půl kilometru po kontrolách,
pokračujete v jízdě, to jsme opravdu nečekali. Jihoafrická strana nás ale
vrátila do reality, fronta 30 lidí zabrala celníkům třičtvrtě hodiny.
Jak jsem na začátku psala, že policajti tu jsou protivní, tak my nepotkali ani jednoho. Nevím, jestli to má nějaké spojení z tím, že den po našem odjezdu zastřelili nejvyššího vojenského velitele.
Naposledy jsme tedy přejeli do JAR a přespali v Pretorii.
V minulém článku o JAR jsem zapomněla na jednu veselou příhodu, která se
ale docela dobře hodí do dnešního povídání. Poté, co Krosík zvládl tisíce
kilometrů po offroadech Namibie a bez úhony přeskákal sesuvy půdy v Lesothu, ráno v Pretorii jsme zjistili, že máme prázdné kolo. V levém zadním
kolečku měl Krosík zapíchlý veliký hřebík. Na pumpě nám poradili, že třista
metrů zpátky je pneuservis a my tak měli za třicet minut a za 120 randů kolo
opravené. Tomu říkám cestovatelské štěstí.
 |
| Krosík u doktora |
Žádné komentáře:
Okomentovat